12.1.18

Velmi neobvyklé přání

Před obchodním centrem mě zastavila velmi mladá žena a zeptala se mě, jestli bych jí neodpověděla na anketní otázku. Neměla jsem vůbec chuť se s ní vybavovat. Byla jsem unavená, v jedné ruce jsem nesla dost těžkou tašku s nákupem a za druhou vedla šestiletou Aničku. Chtěla jsem vzít sebou obě dcery, jenže ta starší, Kateřina, místo toho aby po obědě Aničku hlídala, dívala se na televizi, a nechala jí čmárat pastelkou po zdi. Naplácala jsem jí na zadek, a musela zůstat doma. Jenže pak jsem si vzpomněla, že jako studentka jsem si také takhle občas přivydělávala, a jak bylo mnohdy těžké přesvědčit lidi, aby vám něco řekli. A tak jsem položila tašku na zem a zeptala se, co ji zajímá.
„Měla jste někdy nějaké přání, které by se dalo považovat za neobvyklé?“ zeptala se a otevřela složku, aby si mohla zapsat, co jí řeknu.
To byla zvláštní otázka. Chvilku jsem přemýšlela. To, že jsem si přála, aby se moje první dcera narodila 25. listopadu, tedy v den, kdy mám svátek, se za neobvyklé asi považovat nedá. Nic jiného mě nenapadalo. Řekla jsem tedy, že si, bohužel, na žádné nevzpomínám, a chtěla jsem jít domů. Byla jsem zvědavá, jestli ten v televizi tak často vychvalovaný čistič skvrn si s Aniččinými kresbami v nedávno vymalovaném pokoji poradí. Moc jsem tomu nevěřila, a dostala jsem zase na Katku zlost. Už je jí dvanáct, a chová se jako malá…
A v tu chvíli jsem si na jedno své velmi neobvyklé přání vzpomněla. Jenomže to bych stejně té dívce vyprávět nemohla…
Když mi bylo šest let, přinesla mi vrána sestřičku. Alespoň tak mi to tehdy doma řekli. Do té doby jsem byla pro tátu a mámu všechno na světě, pak se to ale změnilo. Alenka začala mít přede mnou ve všem přednost. Nesla jsem to hodně těžko, zvláště když jsem toho mrňavého spratka musela pořád hlídat. Do té doby mě rodiče ani jednou neplácli, když jsem zlobila, a teď jsem byla bita za všechno, co provedla ona.
„Měla jsi na ní dávat pozor,“ říkal vždycky táta, když si mně pokládal na klín.
Můj výprask byl také nejspolehlivější způsob, jak to řvoucí dítě utišit. Moc si ale nepomohl, protože místo Aleny jsem začala křičet já.
Když se Alena naučila mluvit, dokonce na mě žalovala. A když jsem pak dostala na zadek, každému, koho potkala, radostně oznamovala, že „Káča byla bita“. Domlouvala jsem jí, prosila, uplácela jí zmrzlinami, nebylo to ale nic platné. Každý výprask, který jsem dostala, byl pro ni víc než všechny hračky dohromady, a když mi táta před ním vyhrnoval sukni a stahoval kalhotky, očíčka se jí rozzářily radostí.
Jednou, to když bylo Aleně asi pět let, a byla jsem s ní sama doma, jsem to zkusila po zlém. Položila jsem si ji na klín, zdvihla sukénku, stáhla kalhotky a naplácala jí. Přesně tak, jak to dělával táta mně. Byla oproti mně mnohem menší, dalo mi ale moc práce udržet ji, aby se mi nevysmekla. Pak jsem ji ještě slíbila, že když bude zase žalovat, dostane na zadek znovu. Jenže nedostala ona, ale já. A hned dvakrát. Alenka to řekla mámě, a ta mi naplácala dokonce vařečkou, a když přišel táta domů, žalovala to ještě jemu. Ten si pak dlouho o něčem povídal s mámou, a pak mě poslal nahoru do pokoje, ve kterém jsme s Alenou spávaly. Čekala jsem tam na něj asi půl hodiny. Když konečně přišel, myslela jsem, že umřu. Přinesl si rákosku, a také jí hned na můj zadek použil.
A od té doby jsem na něj dostávala jen s ní. Když jsem měla být bita, musela jsem jít jako obvykle do mého a Alenčina pokoje a tam se nachystat na výprask. Byla-li jsem oblečená do kalhot, musela jsem si je před tím svléknout, pečlivě složit a položit na postel. Zdálo se mi to hrozně potupné, a tak jsem se raději vždycky převlékla do volné sukně a i kalhotky jsem si vybrala s ohledem na jelita, kterých bude na mé zadnici jistě požehnaně. Pak jsem sundala s věšáčku u dveří rákosku a čekala na tátu. Většinou nespěchal; někdy přišel až za půl hodiny. A jako bych to dobře nevěděla, musela jsem ještě vyslechnout, proč teď dostanu na zadek. To už jsem brečela. Pak už to probíhalo jako vždycky. Táta odstavil od stolu židli, opřel si o ni nohu a řekl:
„Rákosku!“
Sundala jsem ji z věšáčku a přehnula se mu přes koleno. Když mě zdvihnul sukni a stáhnul kalhotky, řekl podruhé:
„Rákosku!“
Podala jsem mu ji. A pak nastal mazec. Bylo to hrozné jako vždycky, ale dalo se to přežít. To horší následovalo pak. Alenka mi každou chvíli strouhala mrkvičku, kdykoliv se táta nebo máma nedívali, a každému, koho následujících pár dní potkala, řekla, že Káča byla bita. A aby bylo všem jasné jak, poplácávala se při tom po zadečku. Dokonce vodila svoje kamarádky do našeho pokoje, aby všem ukázala „rákosku na Káču“.
            Neměla jsem to ve škole jednoduché. Protože jsem nechtěla doma dostat výprask za špatné známky, měli mě všichni za šprta, a když se spolužáci chystali provést nějakou lumpárnu, nikdy jsem se k nim nepřidala. To se mi pak, hlavně holky, posmívaly, že se bojím, že dostanu od táty na zadek. Měly, samozřejmě, pravdu. Bála jsem se. Ony nejspíš doma bity nebývaly, a tak nevěděly, jak dlouho po tom si nemohou pořádně sednout. A tak jsem Alence důvod k radosti poskytla jen málokdy. A když jsem něco provedla a dostala poznámku nebo hodně špatnou známku, tátovi jsem žákovskou knížku ukázala, až když nebyla Alenka doma. Výprask jsem sice dostala, ale bez sestřina pošklebování.
            Dva dny před mými sedmnáctými narozeninami jsem cestou z odpoledního vyučování zašla s několika kamarádkami do restaurace. Nejdřív jsme pily džus, a pak jsme si každá daly dvě deci vína. Nevypila jsem ještě ani půl skleničky, když se u našeho stolu objevil táta. Vyndal z peněženky dvacku, a položil ji na stůl. Říkat nic nemusel, věděla jsem, že mě zadek bude bolet moc a moc. Když jsme přišli domů, Alena seděla u stolu, a tvářila se velice spokojeně. Hned mi začala strouhat mrkvičku. Táta jí požádal, aby zašla pro něco k tetě – bydlela asi čtvrt hodiny od nás, a táta ji k ní teď posílal vždycky, když se mi chystal zmydlit zadek. Alena tentokrát ani trochu neprotestovala a šla. Cestou ke dveřím vyndala z kapsy mobil a začala psát esemesku. Asi všem sděluje, že dostanu nářez.
„Běž nahoru do pokoje, a počkej na mě!“ poručil mi táta, když Alena odešla.
Poslechla jsem. Byl už večer, ale protože byl úplněk, nemusela jsem hned rozsvítit. Potřebovala jsem se pořádně vybrečet. Lehla jsem si na postel, zabořila hlavu do polštáře a dala se do pláče. Nějaké slzy jsem si ale chtěla nechat – budu je ještě dneska moc a moc potřebovat, a také jsem se musela převléknout na výprask, který za chvilku dostanu, a tak jsem brzy vstala a začala si rozepínat kalhoty.
Naproti oknu máme terasovitou zahradu, takže tenkou záclonou je do našeho okna docela dobře vidět. A protože jí ozařoval měsíc, bylo vidět i ven. Zahledla jsem, jak se u angreštů něco mihlo. Podívala jsem se pozorněji. Za keři se schovávalo několik dětí. Zase jsem se dala do pláče. Tak je to tedy. Alena mě viděla, jak jdu s holkama do hospody a hned to žalovala tátovi. A teď si přivedla kamarády, aby se podívali, jak je její starší sestra bita. Když bude v našem pokoji rozsvíceno, budou mi moci dokonce i spočítat na zadku jelita.
Tak tohle si, sestřičko, už líbit nenechám! Rychle jsem vstala a postavila se ke dveřím zády k vypínači tak, že když táta přišel, rozsvítit nedokázal.
„Co to má znamenat,“ rozzlobil se.
„Tatínku, prosím tě, nasekej mi na zadek někde jinde. Výprask si zasloužím, neměla jsem do té hospody vůbec chodit. Neprovedla jsem ale snad nic tak hrozného, aby se všichni kluci z Aleniny třídy mohli dívat, jak dostávám rákoskou na holou, jako kdybych stála na náměstí na pranýři.“
„Nezbláznila ses? Alenu jsem přece poslal k tetě!  A jak by se sem ti kluci dostali?“
„Tak podívej z okna tam, kde máme angrešt.“
Chvilku váhal, jestli má nebo nemá, nakonec to ale přeci jen udělal. Pak se otočil ke mně, a řekl.
„Já ji seřežu, že si týden nesedne. A ty si vezmi rákosku a pojď se mnou,“ a odvedl mě do ložnice, kde spává s mámou.
Výprask mě, samozřejmě, neminul. Musela jsem si svléknout kalhoty a přehnout se tátovi přes koleno. Jako vždycky mi stáhnul kalhotky a seřezal zadek rákoskou. Brečela jsem jako pokaždé, nikdo ale můj výprask neviděl. Nebyla jsem tentokrát bita dlouho. Místo obvyklých pětadvaceti jsem jich dostala jen něco málo přes deset.
„To by ti mělo stačit, a doufám, že to dnes bylo naposled, co jsem ti musel zmalovat zadek. Obleč se, dej rákosku tam, kam patří a přijď za mnou dolů.““ řekl, když mě pustil.
Alena přišla asi za deset minut.
„Teta nebyla doma,“ řekla, netvářila se ale vůbec spokojeně.
Nedivila jsem se. Z podívané, kterou slíbila spolužákům, sešlo.
Táta vzal mobil a kamsi volal. Když skončil, řekl Aleně:
„Teď jsem mluvil s tetou. Nejméně hodinu byla doma. Slyšela by, kdybys zvonila. A když ti nepřišla otevřít, proč jsi jí nezavolala?“
Alena sice trochu zrudla, pak se ale tak, jako vždycky, když něco provedla, zatvářila vzdorně a řekla, že ji to nenapadlo. A vzápětí se vítězoslavně usmála. Jenže velmi špatně odhadla situaci. Možná, že kdyby se přiznala, táta by jí odpustil. Po takové drzé lži to už ale nešlo. Takže vzápětí následoval příkaz, který slyšela vůbec poprvé:
„Běž, Aleno, nahoru do pokoje, a počkej tam na mně!“
„Ale tati, to přece nemůžeš…!“ stačila ještě říci, než se rozbrečela, a pomalu a neochotně se vydala na místo, kde za chvilku dostane svůj první, a, jak jsem alespoň doufala, pořádný výprask.
„Tati,“ řekla jsem, když se za ní zavřely dveře. „Já mám pozítří narozeniny. Mohu si k nim něco přát?“
„Pokud to nebude stát moc peněz…“
„Nebude tě to stát nic… Chci se totiž teď dívat, jak Alena bude bita. Ona už viděla mnohokrát, jak já dostávám na zadek, a dneska to dokonce chtěla ukázat i ostatním…“
Táta chvilku váhal, pak ale souhlasil:
„Dobře, děvenko, myslím, že si to zasloužíš,“ řekl. „Tak pojď, než si to rozmyslím…“
Alena zřejmě nevěřila, že dostane opravdu výprask. Ležela na posteli a četla si knížku. Když jsme vešli, a otec sundal z věšáčku rákosku, rozzářily se jí oči.
„Káča bude bita teprve teď?“ zeptala se a posadila se, aby lépe viděla.
„Ne Katka, ale ty!“ řekl otec a poručil jí, aby si svlékla kalhoty.
To, co pak následovalo, by se Aleniným spolužákům jistě moc líbilo. Stejně, jako se to líbilo mně. Nebylo mi jí ano trochu líto. Dokonce – i když jsem se za to později styděla, jsem jí strouhala mrkvičku tak, jak to ona dělávala mně. A byla jsem si jistá, že to, co teď na zadek rákoskou dostává, je sice její první výprask, určitě ale ne poslední.
A já… já už jsem pak nikdy bita nebyla.
            Ano, to byl opravdu velice neobvyklý dárek, který jsem tenkrát od táty dostala. Jenže to té dívce říkat nebudu. Omluvila jsem se, že mě nic nenapadá, a chytala se jít domů. Kateřina je tam sama, a bůhví co je schopná provést. Budu muset říci manželovi, ať koupí rákosku. Dvanáctileté holce už na zadek jenom naplácat nestačí…
            „Paní, co je vám, celá se třesete!“ najednou slyším, a dívka, která se mnou chtěla dělat rozhovor, mě opatrně vede k lavičce před hypermarketem. „Jste celá bledá, nemám vám zavolat doktora?“
Anička se mě pevně drží a vyjeveně na mě hledí. Když se ihned nevzpamatuji, dá se nejspíš do pláče.
„Není třeba, děkuji, jen se mi trochu zatočila hlava, hned budu v pořádku,“ říkám a pokládám si dceru na klín. Proč jsem málem omdlela, jí, samozřejmě, také říci nemohu. S hrůzou jsem si totiž uvědomila, že se vlastně chovám ke Kateřině naprosto stejně, jako moji rodiče tenkrát ke mně. To už jsem zapomněla, jak moc to bolelo, když jsem dostávala na zadek?
            Nevydržela jsem tam sedět dlouho. Hned, jak se mi udělalo lépe, vzala jsem Aničku za ruku a spěchala domů. Kateřina seděla u stolu, a ani se na nás nepodívala. Došla jsem k ní a pokusila se jí obejmout a pohladit. Vysmekla jsem mi, vstala, a odcházela ke dveřím. Zabolelo mě u srdce. Tu rákosku by měl můj manžel asi opravdu koupit. Ne ale na Kateřinu, ale na mě. Zasloužila bych si to. Otočila jsem se, aby nebylo vidět, že mi z očí vyhrkly slzy. A v okně jsem jako v zrcadle spatřila, jak Anička sestru kopla. Už to bylo zlé, horší ale byla reakce Kateřiny: nic neřekla, jen se trochu shrbila a šla dál. Dostala jsem obrovskou zlost. Doběhla jsem k Aničce a plácla jí přes zadeček, jen to mlasklo. Nikdy předtím bita nebyla, a tak začala řvát, jako kdyby dostala opravdu pořádný výprask. Kateřina se zastavila, otočila se, chvilku se na mě smutně dívala a pak pomalu došla ke mně a objala mě. Vzápětí jsme brečely všechny tři. A v tom se otevřely dveře a do pokoje vstoupil můj manžel. Podíval se na nás a řekl:

„Holky moje zlatý, proč všechny pláčete? Nebyla zde náhodou Polednice?“

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Hezké, ze života, a originální. Vlastně ani ne tak originální. Taky jsem dostával výprasky za rozmazleného mladšího bráchu. Byl jsem větší, měl jsem mít rozum, ať už mi bylo šest, nebo šestnáct. Ale nedopadlo to tak dobře, jako v povídce: brácha nikdy nedostal.
Tomášovi všechny prsty nahoru!

aloys

Čtěte i:
http://aryonstory.blogspot.sk/search/label/Aloys

http://loyzero.blogspot.sk

http://loyznude.blogspot.sk

Dawe řekl(a)...

Nádhera, opravdu. Moc děkuji. Po dlouhé době krásná povídka. Nádherné napsaná.

Irma řekl(a)...

Hodně neobvyklé přání. Děkuji za zajímavou povídku.

Anonymní řekl(a)...

MIMOŘÁDNÉ PODĚKOVÁNÍ AUTOROVI!
Skutečně originální, zdařilé, líbivé.
Veškeré případné výhrady nutká jen a pouze můj osobní čtenářský vkus.
A To se nepočítá.
S Pozdravem
"Č."